2. Používání interpretu Pythonu

2.1. Spuštění interpretu

Interpret Pythonu se na počítačích, pro které je dostupný, obvykle instaluje jako /usr/local/bin/python3.14. Přidáte-li /usr/local/bin do vyhledávací cesty unixového shellu, můžete jej spustit zadáním příkazu:

python3.14

do shellu. [1] Volba adresáře, ve kterém se interpret nachází, je součástí instalace, takže jsou možná i jiná umístění; poraďte se s místním znalcem Pythonu nebo správcem systému. (Oblíbeným alternativním umístěním je například /usr/local/python.)

Na počítačích se systémem Windows, kde jste Python nainstalovali z obchodu Microsoft Store, bude dostupný příkaz python3.14. Máte-li nainstalovaný spouštěč py.exe, můžete použít příkaz py. Další způsoby spuštění Pythonu najdete v části Python install manager.

Zadání znaku konce souboru (Control-D v Unixu, Control-Z ve Windows) na primární výzvě způsobí ukončení interpretu s nulovým návratovým kódem. Pokud to nefunguje, můžete interpret ukončit zadáním následujícího příkazu: quit().

Funkce interpretu pro úpravu řádku zahrnují na většině systémů interaktivní úpravy, vyvolávání příkazů z historie a automatické doplňování kódu. Podporu úprav příkazového řádku lze nejrychleji ověřit tak, že na výzvě Pythonu napíšete slovo a potom stisknete šipku doleva (nebo Control-b). Pokud se kurzor pohne, jsou úpravy příkazového řádku dostupné; úvod k ovládacím klávesám najdete v dodatku Interaktivní úpravy vstupu a nahrazování historie. Pokud se zdánlivě nic nestane nebo se objeví posloupnost jako ^[[D či ^B, úpravy příkazového řádku nejsou dostupné; znaky na aktuálním řádku budete moci odstraňovat pouze klávesou Backspace.

Interpret pracuje do jisté míry podobně jako unixový shell: je-li spuštěn se standardním vstupem připojeným k zařízení tty, čte a provádí příkazy interaktivně; je-li spuštěn s názvem souboru jako argumentem nebo se souborem jako standardním vstupem, přečte a provede z tohoto souboru skript.

Druhým způsobem spuštění interpretu je python -c command [arg] ..., který provede příkaz či příkazy v command, obdobně jako volba shellu -c. Protože příkazy Pythonu často obsahují mezery nebo jiné znaky, které mají pro shell zvláštní význam, obvykle se doporučuje uzavřít celý command do uvozovek.

Některé moduly Pythonu lze rovněž užitečně používat jako skripty. Lze je spustit pomocí python -m module [arg] ..., což provede zdrojový soubor modulu module, jako byste na příkazovém řádku uvedli jeho úplný název.

Při použití souboru se skriptem je někdy užitečné skript spustit a poté přejít do interaktivního režimu. To lze provést předáním volby -i před skriptem.

Všechny volby příkazového řádku popisuje část Command line and environment.

2.1.1. Předávání argumentů

Když má interpret k dispozici název skriptu a za ním další argumenty, převede je na seznam řetězců a přiřadí jej proměnné argv v modulu sys. K tomuto seznamu můžete přistoupit provedením import sys. Seznam obsahuje alespoň jednu položku; pokud není zadán skript ani žádné argumenty, je sys.argv[0] prázdný řetězec. Je-li jako název skriptu zadáno '-' (což znamená standardní vstup), nastaví se sys.argv[0] na '-'. Při použití -c command se sys.argv[0] nastaví na '-c'. Při použití -m module se sys.argv[0] nastaví na úplný název nalezeného modulu. Volby uvedené za -c command nebo -m module zpracování voleb interpretem Pythonu nespotřebuje, ale ponechá je v sys.argv ke zpracování příkazem nebo modulem.

2.1.2. Interaktivní režim

Když se příkazy čtou ze zařízení tty, říká se, že je interpret v interaktivním režimu. V tomto režimu si další příkaz vyžádá primární výzvou, obvykle třemi znaménky větší než (>>>); pokračovací řádky si vyžádá sekundární výzvou, kterou ve výchozím nastavení tvoří tři tečky (...). Před zobrazením první výzvy interpret vypíše uvítací zprávu s číslem verze a oznámením o autorských právech:

$ python3.14
Python 3.14 (default, April 4 2024, 09:25:04)
[GCC 10.2.0] on linux
Type "help", "copyright", "credits" or "license" for more information.
>>>

Při zadávání víceřádkové konstrukce jsou zapotřebí pokračovací řádky. Jako příklad si prohlédněte tento příkaz if:

>>> the_world_is_flat = True
>>> if the_world_is_flat:
...     print("Be careful not to fall off!")
...
Be careful not to fall off!

Více informací o interaktivním režimu najdete v části Interaktivní režim.

2.2. Interpret a jeho prostředí

2.2.1. Kódování zdrojového kódu

Ve výchozím nastavení se zdrojové soubory Pythonu považují za soubory v kódování UTF-8. V tomto kódování lze v řetězcových literálech, identifikátorech a komentářích současně používat znaky většiny světových jazyků — standardní knihovna však v identifikátorech používá pouze znaky ASCII, což je konvence, kterou by měl dodržovat každý přenositelný kód. Aby editor všechny tyto znaky zobrazil správně, musí rozpoznat, že soubor používá UTF-8, a použít písmo, které podporuje všechny znaky v souboru.

Chcete-li deklarovat jiné než výchozí kódování, přidejte na první řádek souboru speciální komentář. Jeho syntaxe je následující:

# -*- coding: encoding -*-

kde encoding označuje jedno z platných kódování podporovaných Pythonem prostřednictvím modulu codecs.

Chcete-li například deklarovat použití kódování Windows-1252, měl by první řádek souboru se zdrojovým kódem vypadat takto:

# -*- coding: cp1252 -*-

Výjimkou z pravidla prvního řádku je zdrojový kód začínající unixovým řádkem „shebang“. V takovém případě se deklarace kódování přidává na druhý řádek souboru. Například:

#!/usr/bin/env python3
# -*- coding: cp1252 -*-

Poznámky pod čarou